Úvod Příběhy neziskovek Středisko rané péče v Pardubicích
10. 2. 2017

Středisko rané péče v Pardubicích

2014, 2015, 2016

Projekt Střediska rané péče v Pardubicích "Já chci také lyžovat, aneb lyžování pro děti s handicapem" je jedním z nejúspěšnějších v dějinách Burzy filantropie. Vše začalo v roce 2014, se svým nápadem uspořádat lyžařské zájezdy pro rodiny dětí s handicapem uspěly na Burze filantropie v Pardubicích. Projekt donátory zaujal natolik, že se Středisko odhodlalo jej za rok přihlásit i na chrudimskou burzu. Uspělo i zde a na hory tak mohly jet i rodiny z Chrudimska. V roce 2016 poté chtělo dát šanci poznat společně hory a lyžovat na monoski a biski i rodinám a dětem ze Svitavska. A co myslíte? Vyšlo to i zde? Tušíte správně, projekt zaujal donátory i na této burze. Pojďme se proto v rozhovoru s ředitelkou Střediska rané Péče v Pardubicích, Blankou Brandovou, podívat blíže, jak se rodila hlavní myšlenka projektu, komu otevřel oči a jak si vlastně všichni dovádění na horách užili.

 

Jak se zrodila myšlenka projektu? Čekali jste takovou vlnu zájmu?

Z počátku jsme ani netušili, že vše takto dopadne. V roce 2013 naše poradkyně zjistily, že máme hodně sportovně založených rodičů, kteří jezdívají běžně na lyže a byli omezeni, že nemůže jet celá rodina. Maminka s dítětem s handicapem zůstala doma, zdravý sourozenec jezdil s tatínkem lyžovat. Rodina ty víkendy netrávila společně. Což je škoda. Kolegyně Radka Chudomská se nebála této výzvy, navíc poptala pana instruktora, který je také muž činu, hodně aktivní a ten vskutku otevřel obzory i nám jako pracovníkům, jelikož jsme opravdu netušili, že zaplníme celou kapacitu zájezdu. 

Během prezentace jste říkali, že smyslem projektu je zároveň zaktivizovat rodiče.

Ano, chceme, aby rodiče ochutnali novou volnočasovou aktivitu a nebáli se i se svými dětmi s handicapem vyjet na svah, protože i dítě, které nechodí, může lyžovat. To platí jak o dětech s pohybovým onemocněním, tak i o těch například s poruchou autistického spektra. S pomocí zdatných lyžařských instruktorů a speciálních pedagogů to děti zvládnou. Důležité také je, aby se rodiče potkávali mezi sebou a mohli sdílet svoje zkušenosti. 

Probíhá toto sdílení i na lyžařských setkáních?

Ano, tam si povídají a mají i například hodinu času sami na sebe a děti lyžují s instruktory na svahu. Například nám lyžovala jedna holčička, která má nečekané epileptické záchvaty, může se stát, že při nich náhle spadne a může to ohrozit její život i život dalších účastníků na svahu a ta si lyžování s instruktorem parádně užívala. Nebo poté jeden hošík, který má těžkou mentální retardaci a je zároveň autista. Zároveň je velký a statný a ten kdyby se sám hodně rozjel tak by to špatně dopadlo, proto jsou nutní zkušení instruktoři. S nimi poté lyžoval a jemu se to úžasně líbilo. Kvůli bezpečnosti jsme hodně dětí usazovali do biski – jim se to líbilo a rodina měla hodinu čistého času pro sebe. Takže opravdu maminka vypla, jelikož dítě bylo v péči instruktora. Mnoho těchto rodin po tomto zážitku začalo jezdit na hory samostatně. Museli se jen domluvit dopředu s instruktory, aby tam navezli biski a poté se už dá vše doladit. Řeknou, v jakém týdnu budou jezdit a instruktoři vše připraví.

Váš projekt tak vlastně způsobil vlnu zájmu rodičů o lyžování.

Je tomu tak. Naši rodiče si poté už samostatně jezdí do Jánských Lázní, dokonce i do Alp. Někteří si pomůcky půjčují, někteří si je vyrobí sami, někteří holt na ně nastřádali cca 200 000 Kč a zakoupili si je sami. Pro rodiče je také inspirativní, že tyto zkušenosti spolu opět sdílí, předávají si kontakty na půjčovny s pomůckami, mají informace v jakých střediscích a na jakých vlecích se dá jezdit, kde to vlekaři s pomůckami umí. A díky tomu si pak jezdí další rodiny také samy. 

 

Jak tedy vše probíhalo? Měli jste nápad a začali jste ho nabízet klientům, zda o něj vůbec mají zájem?

Poslali jsme e-mailově nabídku našim rodinám, a ty už se přímo obracely na koordinátorku. Poradkyně, které jezdily do rodin, jim následně tuto aktivitu přiblížily více. V podstatě bylo potřeba více především aktivizovat nové rodiny, jelikož ty jsou na začátku, rodiče jsou opatrní, bojí se o děti, mají pocit, že když jeden den nebudou cvičit reflexní metodu, že se pokazí celé úsilí. Ale když se rodina nadechne, dítě si oddychne od rehabilitace, tak to dopadne dobře. Pomáháme i bývalým klientům se staršími dětmi. Třeba nás překvapilo dítě s hemiparézou (tzn. postižení jedné poloviny těla), které pochází z lyžařské rodiny, kde lyžoval děda, babička, máma lyžovala do té doby, než se dítě narodilo, všechny tety, bratranci, sestřenice. Jen dítě nelyžovalo, protože to nedovedlo. Nikdo mu nevysvětlil, jak má zatočit, když neovládá levou ruku a nohu. S tímto ale instruktoři dokáží pracovat tak, že v první fázi zatím dítě jezdí bez hůlek a učí ho, jak má zatočit tou levou nohou, aby se dostal doprava a doleva. To mu instruktoři, kteří znají specifika postižení, vysvětlí. Toto rodinu nenapadlo a maminka se díky tomu dostala po 10 nebo 15 letech konečně na svah, kde mohla rovnou lyžovat se svým dítětem. Tento hoch, který chodí do základní školy běžného typu, tak paradoxně na rozdíl od svých vrstevníků jezdí nyní lyžovat, neboť ti často mají neaktivní rodiče. Děti s handicapem tak mohou prožívat život, jako kdyby byly zdravé, zkrátka když je rodina sportovně nadšená tak mohou lyžovat všichni a to bylo smyslem našeho projektu. Myslím, že letos i babička a děda vezmou všechny svoje vnoučata na hory a tohoto chlapce vezmou s sebou, jelikož se už nebojí a ví, že sjede svah bezpečně, zatočí, zabrzdí, bez problému. A to bych řekla, že učit se lyžovat v pozdějším věku je už složitější než učit děti třeba ve čtyřech letech. Tam ty děti nemají takovou obavu a strach, nácviky rovnovážných sportů jsou ideální v takto raném věku. 

Když se v hojnějším počtu vydáváte takto na svah, vzbuzujete nějakou velkou pozornost?

Záleží, na kterém svahu. Například v Hlinsku byly na levém svahu děti na biski a monoski a na pravém svahu byla běžná lyžařská školka a tam by člověk nerozeznal naše děti s handicapem od zdravých. Jelikož i zdravé děti působí neohrabaně. Poté paradoxně děti s mozkovou obrnou, holčička s biparézou – postižením obou dolních končetin - chodí za ruku, po špičkách, ale v těch přaskáčích je paradoxně stabilní, ty přaskáče ji podrží, takže ta lyžuje. Naše děti vypadají stejně úzkostně jako zdravé děti, když se začínají učit. Já jsem naše děti na svahu nepoznala, pouze kolegyně, které ale měly křiklavou vestu. Je to tedy výborný integrační prvek. I rodiče viděli, že děti jsou k nerozeznání, i u zdravého dítěte je na jedno dítě jeden instruktor, u našich dětí také. Na tom svahu některé děti působí hodně nejistě, naše také. Zároveň to otevírá oči i ostatním dětem, když vidí, že handicapované děti to zvládají. 

Nezastavovali se tedy normální lyžaři a neříkali si, co to je, vy tu jezdíte ve „skořápce“?

Ano, to se stalo, na levém svahu. Stála jsem tam ve frontě a děti se doptávaly rodičů: „Jeee hele co to je?“. A teď krásná odezva rodičů: „Jo hele to jsou ty děti, co nemůžou chodit, co jsou na vozíku, tak lyžují takhle.“ A teď právě ty děti říkali: „jeee to je super.“ Současná generace dětí už vše vnímá úplně jinak, děti s handicapem už s nimi chodí do školky, vidí je ve městech a vidí je pak i na svahu. Tak se pak jen doptají. Děti se zeptají co to je a poté už vše pochopí a berou to tak, jak to je. Nevysvětlovali jsme jim samozřejmě specifika handicapu, ale zkrátka děti chápou, že mají handicap, nemohou chodit, tak lyžují takto. Naše děti tak měly přednost i na vleku. A když jsme slyšeli, jak se děti vyptávají, tak jsme si říkali, že je to super, že rodiče už to pobírají. S negativní reakcí jsme se vůbec nesetkali. Nikdo neřekl, že na svahu a u lanovky překážíme.

Viděl jsem nějaké fotky, a musím říci, že děti na svahu vypadají opravdu spokojeně…

…A kdybyste je viděl ještě naživo. :) Je to výsledek, který si žádal přípravy. Poprvé jsme v roce 2013 udělali kurs „na sucho“. V roce 2014 jsme udělali další přípravný kurs, jelikož se přihlásilo dalších 14 nových dětí, bylo tedy nutné, aby rodiče byli obeznámeni, co mají dělat, jak to mají dělat, co dětem opatřit. To poté ušetřilo čas na svahu, kde nebyl chaos. Zkrátka už poté přijeli na svah, měli připravené lyže, přilby, skořepiny. Snažíme se integraci dětí dělat přirozeně, ne uměle. Kdybychom například udělali společný zájezd pro zdravé i handicapované děti, tak by to vypadalo jako zvláštní přehlídka. Děti by vstupovaly na svah s obavou, co bude a jak bude. Naši rodiče by se možná také báli, jak je přijmou ti druzí. Ale když jsme se takto přirozeně začlenili do „života“ na sjezdovce, tak nás ostatní na svahu přijali úplně perfektně. A opravdu jsme nepoznali naše děti od cizích. Potom si tam rovnou ještě lyžovali i sourozenci dětí s handicapem, kteří jeli jako doprovod. 

 

Vaše slova je opravdu radost poslouchat, to, že se projekt daří uskutečňovat a pomáhá tolika lidem… Vyhodnotili jste si sami, že projekt je natolik úspěšný, že stojí za to jej přihlásit do další Burzy filantropie?

Ano, chtěli jsme jednak trošinku osvětově jít do jiného regionu, než bylo Pardubicko. Přijde nám i spravedlivé, abychom nečerpali prostředky jen od sponzorů z Pardubic ale i z jiných částí Pardubického kraje, protože k nám jezdí rodiče opravdu z různých částí kraje a mají zájem o tuto aktivitu.

Na toto se vlastně ptali i donátoři přímo na chrudimské burze. Zda bude lyžování pro děti z Chrudimska, jelikož chtějí pomoci dětem ze svého regionu.

Ano, přesně tak. My třeba, když vezmu právě město Chrudim, tak z ní máme každoročně 10 až 15 klientů z celkového počtu 120 až 130 dětí, o které se staráme.

Plánujete projekt přihlásit i do poslední Burzy filantropie pro okres Ústí nad Orlicí, které jste se ještě neúčastnili?

Rádi bychom, neboť působíme v celém Pardubickém kraji. Když rodinu zaktivizujeme tak nám například na mikulášské oslavy v Pardubicích dojíždí i z Jablonného nad Orlicí nebo z Letohradu. Ale každá rodina si opravdu vybírá jiné volnočasové aktivity. Když je to rodina sportovně založená, tak nám bude určitě dojíždět na lyže nebo například na plavání. Ale když je to rodina spíše umělecky založená tak přijede spíše na keramiku. 

 

Co vám kromě podpory donátorů přinesla Burza filantropie dalšího?

V Burze filantropie vnímáme i druhotný efekt, že pronikneme do jiného regionu i k novým lidem a otevíráme jim oči v tom, co je raná péče. Prezentujeme se lyžováním, ale druhotně odprezentujeme i ranou péči. Nikdy totiž nevíme z jakých zdrojů, se o nás rodiny dozví, jestli od pediatrů, odborných lékařů nebo od sousedky. Už se nám i stalo, že donátor nás podporoval několik let a poté zjistil, že jejich zaměstnanec má dítě s problémy. Takže už věděl, že ho může poslat za námi. Další donátor poslal i rodinu se starším 17letým dítětem, které jsme poskytli základní sociální poradenství a doporučili jim další organizaci, kde naleznou pomoc pro ně specifickou. Toto vidím i na burzách, kde je účastna veřejnost nebo pracovníci veřejné správy a i jim se otevřou oči, a zjistí, jakou službu mají v blízkosti.

Máme dobrý pocit z toho, že na burze jsme. Donátoři se často doptávají, zda dítě, které nechodí, si to vůbec na tom svahu užije. Říkám jim, že i dítě s handicapem chce dělat aktivity, co dělají jejich vrstevníci, cítí tu rychlost, vidí panorama hor. Když mají dobré ruce po cvičení, mohou používat i hůlky s lyžičkami a sami mohou na ten svah jít. Dostanou se třeba i do sportovního klubu. Vlastně i úplně malé děti jezdí s rodiči na svahu, připoutaní k nim. Například Olga Charvátová jezdila už v 1 roce, je dobré, když si děti mohou zažít tu rychlost. A poté děti přijedou po prázdninách do školy a ostatní se jich ptají, kdes byl, a oni mohou říci, že byli na horách! Naše první klienty jsme zaktivizovali tak, že jsme jim dali kontakt na lyžařskou školu v Jánských lázních, ale moc se jich neprobralo v tu dobu. Z těch starších rodin jezdí asi jen 5 po vlastní ose. V té naší komunitě, díky projektu a s naší organizací do toho rodiče jdou. Burza nám dala odvahu takový projekt vymyslet a díky ní ho zrealizovat.


Bilance burzy

16 393 235 Kč celková hodnota darů

445 podpořených projektů

Burzu filantropie pořádá

KONEP

Pardubický kraj

Donátoři Burzy filantropie